Vědomě se dotýkej

Jedním z nejlepších způsobů, jak se dostat do přítomnosti, je použití našeho těla. Vnímání hmatu například. Jen jít a pozorovat, jak se naše chodidla dotýkají země. Nebo co pro mě bylo překvapující, jak se dá vnímat hmat kůže celého těla. Jak se dotýká oblečení jakákoliv část těla. Nebo jazyk zubů. Když zaměřím svou pozornost na tělo, mysl přestane produkovat myšlenky a věčný tok blábolů v hlavě ustane, aspoň na chvilenku.

Váš nebo můj příběh

Zamýšlím se nad tím kým si myslím, že jsem. Jaké vzorce mi dali do hlavy v dětství. Co jsem tak často slýchávala. Pak si sama ve své hlavě opakovala, až se to stalo mou nedílnou součástí.

Dost často si v poslední době uvědomuji, že moje maminka mi vkládala do hlavy velmi pozitivní obrazy. Nikdy nepřipustila, že bych mohla zklamat. Nikdy mi nedala najevo, že by mi nevěřila, že něco nedokážu. Takže jsme si sama často opakovala, že všechno zvládnu. Není nic, co by mě zastavilo. Každý kluk, na kterého jsem pomyslela, tak byl mnou nakonec okouzlen. Každá chmura byla zadupána do země, protože já sem přece tak silná, že vše zvládnu. První srážka přišla ve chvíli, kdy jsem neuspěla. Napřed to bylo, když jsem se nedostala na školu, na kterou jsem chtěla a pak na druhou. Když ten kluk, který se mi líbil, nebyl nijak oslněn. Pořád, ale zůstalo to správné, že to zvládnu. ovšem zásadní problém přišel ve chvilce, kdy už jsem měla dost toho být silná. Jako bych si koupila s tím vším brnění, které nejde shodit. Jako bych si nemohla dovolit projevit slabost.

A je to pravda, jsem to opravdu já? Co by se stalo, kdybych se na to podívala jinak. Já si to přeci mohu dovolit. A už jsem si to i mnohokrát dovolila. Co kdybych neopakovala své přesvědčení o sobě, změnilo by to něco na tom jaká jsem nebo jaká bych být mohla? Co když tím věčným opakováním toho, co nám říkají v dětství vytvoříme vlastní realitu toho jací vlastně jsme. Neměla bych tolik tendenci se zalíbit a vnitřně si dokazovat, že všechno co přijde zvládnu. Zvládla bych to tak jako tak, jen s tím rozdílem, že by vnitřní dialog a vnitří "boj" nezpůsoboval, co způsoboval.

Jak bych pozměnila svůj příběh, kdybych nebyla limitovaná všemi těmi vlastními nebo převzatými míněními o sobě samé? Upřímně teď nevím. Jsem přesvědčena, že je trochu zbytečné přemýšlet nad různými kdyby. Právě proto, že kdyby neexistuje a nejde změnit to, co se stalo. Mohu jen formovat vlastní budoucnost, tím, jak žiji v přítomnosti. Tím jak se dívám na sebe teď.

Meditace zaměřená na jídlo

Po novém roce se hodně lidí hrne do různých předsevzetí. Jak zhubne, jak bude zdravě jíst a začne cvičit a já nevím co ještě. U jídla dnes řešíme,a by bylo zdravé, ze správných zdrojů, ale málo kdo se zaměří na to, jak jídlo jí. A tak dávám jednoduchou meditaci. Nehledejte v tom složitosti, je to tak snadné.

Milovat se a užít si to do morku kostí

Pro mě jako pro ženu dříve nebylo milování až takovým důležitým faktorem ve vztahu. Prožitky při něm nebyly nijak zázračné. Dokonce jsem se dozvěděla od spousty žen, že na tom byly a jsou podobně. 

Určitě není jednoduchý návod na to, jak si milování užít. Jak při něm dosáhnout očekávaných krás. 

Jisté ale je, že někdy stačí jen změnit úhel pohledu, zaměřit se do sebe a vědomě si vychutnat každý dotyk, každý nádech.

Jakmile jsem odešla z hlavy do těla, prožitek milování se stal něčím zázračným. Jako bych ten prožitek vnímala v každé buňce svého těla. 

Prakticky jde pohled zaměřit do sebe u jakékoliv fyzické aktivity. Aplikovala jsem ho například také při masáži a efekt byl úžasný. Zkuste to a uvidíte sami.

Co je mindfulness

Nálepkování

Je to jeden z mých posledních momentů AHA, kdy jsem slyšela o možnosti nepoužívat absolutní označení. Přestat nálepkovat se doporučuje v praxi všímavosti (mindfulness) a také jsem o něm slyšela mluvit Jaroslava Duška ve čtyřech dohodách. 

Krásně jsem si uvědomila, jak je rozdílné o něčem se dozvědět a až jak moc je rozdílné tyhle věci uvést do praxe. 

Když někomu ve svém okolí budeme neustále říkat, že je hloupý, neschopný a nemožný, po čase si pravděpodobně dotyčný začne sám o sobě tyhle věci myslet. Slova jsou mocná a dokáží velmi zranit, stejně tak dokážou vyzdvihnout, potěšit a pomoct. Když jsem slyšela radu, která zněla, nepoužívejte absolutní označení či výroky. Uklidnila jsem sama sebe, že tohle není můj případ. Ale jak funguje všímavost. Respektive praxe všímavosti. Pokud začnete používat metody všímavosti, dost možná se vám stane to co mě. A to, že jsem takto absolutně označila svou dceru. Uááá lekla sem se uvnitř sebe v ten moment, kdy mi ta slova vypadla z pusy. Fuj. Já to dělám taky. No oukej. Zlobivá, hodná, hrozná...na psa: neštěkej, si hroznej. No a moment AHA byl tady. Uvědomila jsem si další zlozvyk, návyk, vzorec svého chování. Takže jsem se v tu chvilku rozhodla, že to dělat nebudu. Jenže to není tak lehké.

Tyhle naše hluboce zakořeněné vzorce chování se nelehce prolamují. Při několika dalších situacích jsem si to uvědomila vždy, až když ta slova vypadla z pusy. Nedokázala jsem si předem uvědomit, že se chystám označit své dítě nějakou hroznou nálepkou. Uvědomuji si, že pokud v tom nepřestanu, můžu v ní postupem času zakořenit mínění, že není dobrá, že je hrozná (např.). 

Další fází u mě momentálně je, že si i občas všimnu, že chci z pusy vypustit nějakou nálepku. Takže to neudělám. Lepší je mlčet, než zasévat.

Postupovat by se mohlo tak, že např. když dítě něco rozbije, neříkat: "ty vždycky všechno rozbiješ, jsi nešikovná", ale říct např. "no jo, tak to se ti zrovna nepovedlo, trochu mi to vadí, protože sem tu vázičku měla ráda, ale je to jen nějaká věc, máme jich ještě hodně". 

Upřimně v tomhle se hledám. Hledám ta správná slova. Nicméně mám velkou radost z toho, že jsem si opět uvědomila další svůj zlozvyk, zarytý hluboko v mém jednání a prožívání.

Mrazivý učitel

Mojí inspirací byla má báječná učitelka mindfulness. Jmenuje se Katarzyna Korda a čas od času jsem u ní na facebookovém profilu zaznamenala zmínku o tom, že se noří do ledové vody. Nabízela svým přátelům i možnost ledového lístku, díky kterému se člověk může do otužování vrhnout s přirozeným tempem.

Kasha

Napřed jsem tomu nijak zvlášť nevěnovala pozornost. Jsem ze své podstaty člověk teplomilný. Z dětství mám až opravdu mrazivé vzpomínky. Kdy jsem při tréningu na ledě, trénovala jsem krasobruslení, měla tak ledové ruce, že sem odcházela s pláčem, jak moc to bolelo. Hodiny se mi ruce dávaly do přijatelného stavu.

Ani ve snu by mě tedy nenapadlo se otužovat. Ale! Moje nastavení je poslední roky takové, že se snažím postavit každé výzvě, která mě potká. 

A tak jsem to pomalu začala zkoušet. Bez ledového lístku, prostě na konci každého koupání jsem na sebe na pár chvil pustila ledovou vodu.

Takhle jsem to praktikovala třičtvrtě roku. Někdy sem i zapomněla a studenou nepustila. Ale postupně jsem si tenhle návyk osvojila. A dnes je ledová součástí každého koupání.

Pak jsem také přes Kashu narazila na odkaz na stránky Wima Hofa. Holanďana, který se nejen otužuje, ale požívá dechovou techniku, kterou sám vyvinul. Tvrdí, že díky této technice odkyselí organismus, pomůže zprůchodnit cévy a celkově tak zlepší zdraví. Navíc také až zázračnou schopnost, kterou dává celá sbírka pilířů Wim Hofovi metody a tou je možnost ovládnout vlastní imunitní systém. Jedním z pilířů je tedy dechové cvičení, druhým otužování a třetím je jednoduše řečeno odhodlání. Anglicky tzv. mindset. Chcete-li přesvědčení, přístup nebo to co se mi líbí nejvíce a to je odhodlání dané techniky dělat. Pravda málem bych zapomněla. Wim Hofova metoda ještě obsahuje pilíř pohybu. Hýbat se, protahovat se, jakkoliv své tělo dostávat do pohybu.

na fotografiích sám Wim Hof

Sama sem si jeho metodu prozkoumala na stránce http://wimhof.cz/, zkoukla jsem všechna možně dostupná videa na youtube a protože mi popis dechové techniky nepřišel tak úplně přesný, tak jsem se odhodlala a vydala se i na kurz od certifikovaného lektora Martina Tháma. Martin bohužel bude dělat kurzy jen do konce roku. Pak se chystá na cestování po světě. .

Z leva Kasha Korda, Martin Thám, Kačka Hyská (já), Zuzka

                                                                  osobně v ledu :)

No jo ale proč to vlastně všechno píšu tady. Na stránky ohledně všímavosti? Je to právě proto, že spočinutí v ledové vodě vás dostane absolutně do přítomnosti. Člověku se v momentě ponoření do vody, či kontaktu s vodou ze sprchy absolutně zbystří smysly.

V té ledové vodě, do které jsem se poprvé v životě nořila jsem zažila několik momentů, na které asi nikdy nezapomenu. Prvních pár sekund to bolelo, taková štiplavá bolest. Musím poznamenat, že při praktikování otužování bezprostředně po dechovém cvičení zažívám pocit, jako bych všechny prožitky vnímala na úrovni všech svých buněk. A tedy i tu bolest. Ihned jsem se ale soustředěným dýcháním uvolnila. Vědomě sem uvolnila celé tělo, ruce nechala volně na nohou, zavřela oči a dýchala. Úkolem bylo, ve vodě zůstat 2 minuty. Úplně celé dlouhé dvě minuty, ve vodě o teplotě asi -3°C, to prostě každému přijde jako šílenost. I mě to tak před vlastní zkušeností připadalo. Takže nezapomenutelný zážitek v absolutním prožívání svého těla, svého uvolněného těla, kterým po bolesti, začalo proudit teplo. Pak slyším, jak Kasha říká: "podívejte se třeba na nebe" a v tom sem otevřela oči a napadlo mě, že tam přeci nejsem sama. V tom ledovém bazénku se mnou byla má blízká kamarádka. Cítila jsem v té chvilce touhu tenhle zážitek zažít spolu s ní. A tak jsem se na ní dívala a přála si, aby otevřela oči. Ona je otevřela a naše spojení bylo právě tím druhým nezapomenutelným zážitkem. Jako by v ten moment existovalo jen prosté vědomí, mé a její. Krásné je, že Zuzka měla ten prožitek totožný. Spojení navázáno :)

Aby to nevyznělo jako prostředek k zajímavým prožitkům. Chtěla bych uvést ještě pár skutečností proč tyto tři až čtyři činnosti dělat. Prožitky jsou krásná věc, ale ne nijak trvalá. Není to "tobogán", který mi přináší úlety a radost jezdit na vlnách prožitků.

1. Dýchání. Postup, který se při Wimhofově metodě používá způsobuje, že naše tělo odkyselíme.  Zbavíme zásaditosti. Překyselení organismu je jedna ze základních věcí, kterou Vám doporučí odborníci při řešení redukce váhy, exémů, špatného trávení a dalších jiných zdravotních potíží. Postup způsobí snížení kortizolu v našem těle. A kortizol je látka, která vzniká při sebemenším stresu. Naše tělo kortizol do určité míry potřebuje, hlavně proto, že tento hormon se stará o to, aby v našem těle bylo stabilní vnitřní prostředí. Jenže co se stane, když je člověk dlouhodobě vystavován stresu. Zvýší se tím i hladina kortizolu. A to může člověku způsobit potíže.

2. Otužování. O vystavování těla extrémním teplotám by jste po internetu našli mnoho informací. Ale když vystavíte své tělo chvilkově nekomfortním situacím, tak poté, když se do nějaké dostanete a to nejen fyziologické, ale spíše psychické, tak dokážete mnohem lépe tyto situace zvládat. Je to také úžasný moment, kdy se dostáváte do přítomného okamžiku.

3. Nastavení mysli, přesvědčení, odhodlání. Každý někde hledáme motivaci pro své činny. Mou osobní je to, že chci být užitečná svému nejbližšímu okolí. Své dceři, mamince, bráchovi a jeho rodině. Celé své rodině, svým přátelům. Pokud budu nemocná, nebudu prospěšná nikomu a ani sobě. To proč některé věci děláme, je někdy dobré si říct. Nasměrovat své jednání za nějakým účelem.

4. Pohyb. Když si v lékárně koupíte lakmusový papírek a změříte kyselost svého organismu v době, kdy nejste nějak fyzicky aktivní a pak naopak stejné měření provedete po fyzickém výkonu, tyto hodnoty se budou zásadně lišit. Tedy i fyzická aktivita snižuje překyselení organismu. A pohyb je další skvělou aktivitou, která nás přivádí do teď a tady.

Výsledky fungování metody od Wima Hofa je navíc vědecky prokázané. Na Wimovi bylo provedeno několik testů, a také na lidech, kteří tuto jeho metodu začali používat. A i tahle skutečnost je pro mé přesvědčení důležitá. Detailněji se dá jistě dohledat také na internetu. Wim má za sebou i mnoho světových rekordů spojených s chladem. Osobně nemám ambice běhat po Sněžce v kraťásech nebo dokazovat nadlidské výkony. Stačí mi, že když na mě leze chřipka, že ji rozdýchám a nepotřebuji brát léky nebo ležet v horečce v posteli. Už několikrát se mi toto podařilo. Snažím se svému tělu naslouchat a jednám podle toho.

Stránky odkazující na práci Kashi jsou http://mindfullife.cz/ 

nebo facebook https://www.facebook.com/mindfullife.cz/

Martin Thám a jeho stránky http://www.martinway.sk/workshopy. 
Na stránkách má také super video, kde metodu popisuje

Neberme se tak vážně

Prostě dělejte tolik ksichtů co dokážete :)

Přítomnost je tu a v obličeji se povolí spousta tenzí, které mohou být a pak už se vážně nemůžete brát vážně.

Předpověď počasí

Zkuste si poctivě následující.

Zavřete oči a zkuste zastavit myšlenky. Nemyslete vůbec na nic. Dejte tomu aspoň pár minut a opravdu to zkuste. Nečtěte dál, než to nezkusíte.

Co jste zjistili? Většina lidí zjistí, že myšlenky zastavit nejde. Naše mysl vždy něco vytáhne. Ať už je to myšlenka na to, co všechno musíte ještě dnes udělat nebo jak se cítíte, nebo na to co se stalo a nějak se vás to dotklo. 

Mnoho lidí si také chybně myslí, že tím, že budou meditovat nebo používat různé techniky, že se jednou myšlenek zbaví, nebo je budou umět zastavit. Jenže myšlenky zastavit nejdou. Záleží ale na tom, jak se jich moc chytáme a pokračujeme ve šňůře, která vyvolává další a další myšlenky. 

Cvičení které následuje, tedy naše "předpověď počasí" by mělo vést k tomu, že po jeho pravidelném praktikování dokážeme myšlenky, nálady a pocity vnímat, přestože se je nesnažíme zastavit a vypnout nebo jakkoliv měnit. Necháváme je jen procházet. Právě jako počasí. Když venku prší, nedokážeme změnit tuto skutečnost. To samé když je venku krásně a svítí slunce. 

Naše myšlenky a pocity jsou na tom stejně. Skutečnost, že je dokážeme brát takové jaké jsou nám může hodně ulevit. 

Malý lidé, ale velcí učitelé

Nějakou dobu se snažím najít ten správný přístup ke své dceři. Když se narodila, byla to nejklidnější miminko. Spávala kolik to šlo, budila se jen na jídlo, přes den neplakala a tak se naše světy ladily krásně na sebe.

Jak rostla, začala ve mě v občas vyvolávat vztek a to hlavně proto, že se nechovala v danou chvilku přesně tak, jak bych si představovala. Já přesně tak jako většina maminek jsem jí nechtěla fyzicky ubližovat a snažila jsem se to nedělat. 

Bydlím od čtvrtého měsíce narození dcery s mojí maminkou, která mě velmi snadno, pod návykem poslouchat svého rodiče, snadno ovlivnila a já se nechala strhnout, že někdy je to ale opravdu třeba a když to dítě zlobí, tak mu jednoduše dát na zadek. Nebo, že když se vzteká, tak jí zavřít do pokoje a říct jí například "až se vyvztekáš, tak přijď". Takových vzorců od svojí maminky mám spoustu. A častokrát i příkladných vstupů do výchovy z přímé zkušenosti. A přesto, díky meditacím a umění odstupu od svých činů cítím, že to takhle dělat nechci. Že můj návyk mě nutí dělat něco, co ve skutečnosti necítím jako to, co je třeba udělat. Že škatulka hodná a zlobivá se mi vůbec nezamlouvá. Jenže...dnes tak funguje většina naší společnosti. Tyhle programy máme v sobě všichni. Naši rodiče a jejich rodiče a ještě rodiče před tím... a možná několik dalších generací tyto vzorce měli. A neznamená to, že nás naši rodičové neměli rádi. Ani, že bych jim jejich přístup vyčítala. Pouze to tak dělat nechci.

To jak vnímáme druhého, je jen naše vlastní vnímání. Je to naše představa o druhém. Náš vlastní pohled. A právě naučit se. jak si vytvořit odstup v situaci je to, co může velmi pomoct. Jak bychom se zachovali v nepříjemné situaci k dospělému? Tomu určitě neplácneme přes ruku nebo na něho nezačneme křičet aby se uklidnil. Pokud máme odstup v situacích, můžeme si říct, jak bych to co chci říct, řekla svému partnerovi nebo kamarádce. Pokud by to sedělo, řeknu to i dítěti. Parťák je lepší než zlomené a nešťastné dítě. 

Pro mě je momentálně výzvou a také závazkem vůči sama sobě, neříkat své dceři, že je hodná a co hůř, že je nebo že byla zlobivá. Už to slyšela tolikrát, že když dnes řeknete, že zlobí, začne říkat...já chci být hodná. A tón jejího hlasu zní zoufale, jako by se bála, že když nebude hodná, maminka jí nebude mít ráda. Její hry probíhají ve stylu zlobivá a hodná autíčka :(

Když mi nebude zrovna po chuti, její momentální rozpoložení, změním přístup napřed v tom, že jí řeknu, že se mi to nelíbí, jak se chová nebo co dělá. Protože jí tím ukážu svůj postoj k jejímu chování, ale neudělím hned nálepku, ty jsi zlobivá. Krásně by to mohlo fungovat i u dospělých. Např. místo aby jste druhému řekli, ty jsi ale debil, řeknete mu, nelíbí se mi, že na mě křičíš. 

Druhému tím ukazujeme svůj postoj, ale nedáváme mu rozsudek toho, co si o sobě má myslet. U malého dítěte pak tyhle nálepky chtě nechtě podvědomě zasévají semínka. A myslím, že u dospělého také. Vždyť mínění ostatních je pro nás často tak důležité a naše sebevědomí se od něho odráží.

V kritické situaci můžeme použít projev negativní emoce, kterou prožíváme například tak, že začneme třeba dupat nebo funět. Silně a hlasité funění je velmi jasná známka nespokojenosti. Představte si rozzuřeného býka. Ten se znázorňuje taky se silným výfukem z nosu :)

Když tedy na mě přijde zloba, vztek, a nesouhlas s chováním svého dítěte, začnu funět. Nejen, že ho neuhodím, ale také nekřičím, ale navíc mu tím zasévám nový vzorec chování. Je to možnost, jak reagovat, když se mi něco nelíbí. Mé okolí pozná a snadno pochopí, že sem nespokojená, ale nikomu tím neublížím a dám šanci svému okolí změnit to, co mě právě rozzlobilo. Navíc v této chvíli mám možnost zaměřit se na to, kde v těle emoci cítím a díky tomu se dostat do přítomnosti. Zkusit se zaměřit na to, kde v těle pocit je, co to se mnou uvnitř mě dělá. Je mi horko? Nebo se začnu klepat? Stáhne se mi žaludek? Uvědomění si, jak emoce funguje v mém těle, může pomoci s tím, se uvolnit a nerozvíjet ji dále.

Tedy mé hledání správného přístupu ke své dceři, se nakonec stalo jednou z dalších cest hledání přístupu sama k sobě. Ke svým návykům a reakcím, které jsou tak hluboce zakořeněné. Je to práce sama se sebou a bez úsilí se asi nic nezmění. Je třeba to trénovat a pokud se mi to zrovna nepodaří, je potřeba se za to na sebe nezlobit. Můžu to zkoušet, ale nechci vyvolávat nesplnitelné nároky. Vím, že trénink dělá mistra.

Dýchej

Naším tělem probíhá několik automatických procesů. Jsou jimi například zrak, čich, sluch, hmat nebo také dech, tvorba husí kůže, nebo kýchnutí a další a další. Nedávno jsem se dozvěděla, že existuje kmen, který je schopen při potápění se v hluboké vodě, kde je tma, vědomě rozšířit zorničky, aby ve vodě lépe viděl. Potřebují tuto schopnost kvůli lovu. 

My všichni jsme schopni vědomě ovládat málokterý z procesů a mechanismů v našem těle. Jedním z nich, u kterého to dokážeme, je náš dech. Pokud se zaměříme na svůj dech, automaticky se prohloubí. Dech má ale zásadní vlastnost na poli všímavosti. Dostává nás do přítomnosti. 

Zkuste si následující cvičení. Buď kdykoliv si na něj vzpomenete nebo si nařiďte na svém chytrém mobilu připomenutí každé dvě hodiny. Jak to komu vyhovuje. Zdá se to velmi jednoduché, je to jedna z nejzákladnějšich metod mindfulness. Jejím pravidelným prováděním naučíte sebe samé jak být více všímavý, více tady a ted. 

Několikrát za den se zaměřte na svůj dech, třeba právě, když zazvoní upozornění na mobilu nebo kdykoliv si vzpomenete. Proveďte několik vědomých nádechů a výdechů. Soustřeďte se na to, jak vchází dech vaším nosem a jak jím vychází ven. Potom se rozhlédněte kolem sebe a uvědomte si vzácnost situace a prohlédněte si prostředí, ve kterém právě jste.