Zamýšlím se nad tím kým si myslím, že jsem. Jaké vzorce mi dali do hlavy v dětství. Co jsem tak často slýchávala. Pak si sama ve své hlavě opakovala, až se to stalo mou nedílnou součástí.
Dost často si v poslední době uvědomuji, že moje maminka mi vkládala do hlavy velmi pozitivní obrazy. Nikdy nepřipustila, že bych mohla zklamat. Nikdy mi nedala najevo, že by mi nevěřila, že něco nedokážu. Takže jsme si sama často opakovala, že všechno zvládnu. Není nic, co by mě zastavilo. Každý kluk, na kterého jsem pomyslela, tak byl mnou nakonec okouzlen. Každá chmura byla zadupána do země, protože já sem přece tak silná, že vše zvládnu. První srážka přišla ve chvíli, kdy jsem neuspěla. Napřed to bylo, když jsem se nedostala na školu, na kterou jsem chtěla a pak na druhou. Když ten kluk, který se mi líbil, nebyl nijak oslněn. Pořád, ale zůstalo to správné, že to zvládnu. ovšem zásadní problém přišel ve chvilce, kdy už jsem měla dost toho být silná. Jako bych si koupila s tím vším brnění, které nejde shodit. Jako bych si nemohla dovolit projevit slabost.
A je to pravda, jsem to opravdu já? Co by se stalo, kdybych se na to podívala jinak. Já si to přeci mohu dovolit. A už jsem si to i mnohokrát dovolila. Co kdybych neopakovala své přesvědčení o sobě, změnilo by to něco na tom jaká jsem nebo jaká bych být mohla? Co když tím věčným opakováním toho, co nám říkají v dětství vytvoříme vlastní realitu toho jací vlastně jsme. Neměla bych tolik tendenci se zalíbit a vnitřně si dokazovat, že všechno co přijde zvládnu. Zvládla bych to tak jako tak, jen s tím rozdílem, že by vnitřní dialog a vnitří "boj" nezpůsoboval, co způsoboval.
Jak bych pozměnila svůj příběh, kdybych nebyla limitovaná všemi těmi vlastními nebo převzatými míněními o sobě samé? Upřímně teď nevím. Jsem přesvědčena, že je trochu zbytečné přemýšlet nad různými kdyby. Právě proto, že kdyby neexistuje a nejde změnit to, co se stalo. Mohu jen formovat vlastní budoucnost, tím, jak žiji v přítomnosti. Tím jak se dívám na sebe teď.
