sobota 14. října 2017

Malý lidé, ale velcí učitelé

Nějakou dobu se snažím najít ten správný přístup ke své dceři. Když se narodila, byla to nejklidnější miminko. Spávala kolik to šlo, budila se jen na jídlo, přes den neplakala a tak se naše světy ladily krásně na sebe.
Jak rostla, začala ve mě v občas vyvolávat vztek a to hlavně proto, že se nechovala v danou chvilku přesně tak, jak bych si představovala. Já přesně tak jako většina maminek jsem jí nechtěla fyzicky ubližovat a snažila jsem se to nedělat. 

Bydlím od čtvrtého měsíce narození dcery s mojí maminkou, která mě velmi snadno, pod návykem poslouchat svého rodiče, snadno ovlivnila a já se nechala strhnout, že někdy je to ale opravdu třeba a když to dítě zlobí, tak mu jednoduše dát na zadek. Nebo, že když se vzteká, tak jí zavřít do pokoje a říct jí například "až se vyvztekáš, tak přijď". Takových vzorců od svojí maminky mám spoustu. A častokrát i příkladných vstupů do výchovy z přímé zkušenosti. A přesto, díky meditacím a umění odstupu od svých činů cítím, že to takhle dělat nechci. Že můj návyk mě nutí dělat něco, co ve skutečnosti necítím jako to, co je třeba udělat. Že škatulka hodná a zlobivá se mi vůbec nezamlouvá. Jenže...dnes tak funguje většina naší společnosti. Tyhle programy máme v sobě všichni. Naši rodiče a jejich rodiče a ještě rodiče před tím... a možná několik dalších generací tyto vzorce měli. A neznamená to, že nás naši rodičové neměli rádi. Ani, že bych jim jejich přístup vyčítala. Pouze to tak dělat nechci.

To jak vnímáme druhého, je jen naše vlastní vnímání. Je to naše představa o druhém. Náš vlastní pohled. A právě naučit se. jak si vytvořit odstup v situaci je to, co může velmi pomoct. Jak bychom se zachovali v nepříjemné situaci k dospělému? Tomu určitě neplácneme přes ruku nebo na něho nezačneme křičet aby se uklidnil. Pokud máme odstup v situacích, můžeme si říct, jak bych to co chci říct, řekla svému partnerovi nebo kamarádce. Pokud by to sedělo, řeknu to i dítěti. Parťák je lepší než zlomené a nešťastné dítě. 

Pro mě je momentálně výzvou a také závazkem vůči sama sobě, neříkat své dceři, že je hodná a co hůř, že je nebo že byla zlobivá. Už to slyšela tolikrát, že když dnes řeknete, že zlobí, začne říkat...já chci být hodná. A tón jejího hlasu zní zoufale, jako by se bála, že když nebude hodná, maminka jí nebude mít ráda. Její hry probíhají ve stylu zlobivá a hodná autíčka :(

Když mi nebude zrovna po chuti, její momentální rozpoložení, změním přístup napřed v tom, že jí řeknu, že se mi to nelíbí, jak se chová nebo co dělá. Protože jí tím ukážu svůj postoj k jejímu chování, ale neudělím hned nálepku, ty jsi zlobivá. Krásně by to mohlo fungovat i u dospělých. Např. místo aby jste druhému řekli, ty jsi ale debil, řeknete mu, nelíbí se mi, že na mě křičíš. 
Druhému tím ukazujeme svůj postoj, ale nedáváme mu rozsudek toho, co si o sobě má myslet. U malého dítěte pak tyhle nálepky chtě nechtě podvědomě zasévají semínka. A myslím, že u dospělého také. Vždyť mínění ostatních je pro nás často tak důležité a naše sebevědomí se od něho odráží.

V kritické situaci můžeme použít projev negativní emoce, kterou prožíváme například tak, že začneme třeba dupat nebo funět. Silně a hlasité funění je velmi jasná známka nespokojenosti. Představte si rozzuřeného býka. Ten se znázorňuje taky se silným výfukem z nosu :)
Když tedy na mě přijde zloba, vztek, a nesouhlas s chováním svého dítěte, začnu funět. Nejen, že ho neuhodím, ale také nekřičím, ale navíc mu tím zasévám nový vzorec chování. Je to možnost, jak reagovat, když se mi něco nelíbí. Mé okolí pozná a snadno pochopí, že sem nespokojená, ale nikomu tím neublížím a dám šanci svému okolí změnit to, co mě právě rozzlobilo. Navíc v této chvíli mám možnost zaměřit se na to, kde v těle emoci cítím a díky tomu se dostat do přítomnosti. Zkusit se zaměřit na to, kde v těle pocit je, co to se mnou uvnitř mě dělá. Je mi horko? Nebo se začnu klepat? Stáhne se mi žaludek? Uvědomění si, jak emoce funguje v mém těle, může pomoci s tím, se uvolnit a nerozvíjet ji dále.

Tedy mé hledání správného přístupu ke své dceři, se nakonec stalo jednou z dalších cest hledání přístupu sama k sobě. Ke svým návykům a reakcím, které jsou tak hluboce zakořeněné. Je to práce sama se sebou a bez úsilí se asi nic nezmění. Je třeba to trénovat a pokud se mi to zrovna nepodaří, je potřeba se za to na sebe nezlobit. Můžu to zkoušet, ale nechci vyvolávat nesplnitelné nároky. Vím, že trénink dělá mistra.







Žádné komentáře:

Okomentovat

Vědomě se dotýkej

Jedním z nejlepších způsobů, jak se dostat do přítomnosti, je použití našeho těla. Vnímání hmatu například. Jen jít a pozorovat, jak se naš...